Budování pražské kanalizační soustavy a čištění odpadních vod v Praze

Během druhé poloviny 19. století se postupně měnila tvář Prahy, která se přetvářela na moderní velkoměsto. Z této proměny vycházela i nutnost změnit její urbanistické, komunikační a hygienické poměry. Rozvojem průmyslové výroby došlo nejen ke zvýšení počtu obyvatel, ale i k velké zátěži životního prostředí. Strojírenství, chemický průmysl a výroba stavebních hmot stále více ohrožovaly životní prostor pražské kotliny. Stav stávající pražské kanalizace byl také průběžně zhoršován častými povodněmi. Voda rozvodněné Vltavy se stokami dostávala spolu s fekáliemi do pražských ulic a navíc rozrušovala konstrukci stok zevnitř.

Cílevědomý přístup k řešení odvedení odpadních vod z území hlavního města Prahy počíná v roce 1865, kdy zřízený Hospodářský úřad byl pověřen i správou tehdy existující kanalizace. Samostatný úřad kanalizační byl zřízen v roce 1883. Po dvou neúspěšných pokusech získat projekt pražské kanalizace jako výsledek vypsané soutěže byl o jeho návrh požádán stavební rada Frankfurtu nad Mohanem anglický inženýr William Heerlein Lindley. Ten předal městu svůj projekt v červnu 1893.

Vyústění celé stokové sítě bylo situováno u Císařského ostrova v Bubenči. Součástí projektu byla mechanická čistírna odpadních vod s kapacitou 160 000 m3 splaškových vod za den. Stavba moderní pražské kanalizační soustavy začala na počátku roku 1898. Projekt čistírny byl dokončen v roce 1990, v září 1901 zahájena stavba a zkušební provoz byl zahájen 27. června 1906. Byl úspěšný a za necelého půl roku bylo dosaženo normálního chodu všech zařízení. Lindleyova čistírna sloužila více než šedesát let a dnes představuje ojedinělou technickou památku, která ve své době představovala špičku zdravotně technického inženýrství.

Vytvoření Velké Prahy v roce 1920 znamenalo napojení nových území a vážný zásah do Lindleyovy koncepce. Růst objemu odpadních vod z nových území znamenal i nedostatečnou kapacitu čistírny odpadních vod v Bubenči. Generel kanalizace předložený v roce 1925 uvažoval se dvěma novými čistírnami – v prostoru vyústění Botiče do Vltavy a v Řeži. Akceptován byl návrh druhé čistírny v Řeži, ale nebyl realizován v té době, ani později.

V roce 1927 proběhla první modernizace bubenečské čistírny. Byla postavena nová česlovna, vznikl trojdílný lapač písku a další čtyři usazovací nádrže. Kaly byly odváženy k dalšímu využití speciálními loděmi.

Mezinárodní situace v třicátých létech, druhá světová válka a hospodářské možnosti bezprostředně po jejím ukončení byly důvodem, proč nebylo možné přistoupit k zásadnímu řešení čištění odpadních vod z hlavního města Prahy v tomto období. A to přes to, že produkce splaškových vod postupně rostla. Lindleyova čistírna byla ještě jednou v roce 1947 modernizována, avšak kapacitně nebyl schopna ani po této modernizaci všechny odpadní vody čistit a část jich bylo nutné vypouštět nečištěné přímo do Vltavy.

Situaci postupně zhoršovala i bytová výstavba po roce 1950 a prudký nárůst počtu obyvatel připojených na stokovou síť. Rozhodnutí o výstavbě nové čistírny odpadních vod hl. m. Prahy (ÚČOV) na Císařském ostrově bylo přijato v roce 1954, v roce 1959 byla zahájena výstavba jejích provozních objektů a nová mechanicko-biologická ÚČOV byla uvedena do provozu červenci 1966. Zároveň po šedesáti letech Lindleyova čistírna ukončila svou činnost.

Je skutečností, že už v době uvedení nové čistírny odpadních vod do provozu byla kapacita biologického stupně nedostatečná a část odpadních vod byla čištěna jen mechanicky. Řešením mělo být zvýšení čistícího procesu ÚČOV v letech 1974 a 1985 a především výstavba nové čistírny v Hostíně u Mělníka. Ta byla připravována pro čištění objemů odpadních vod, která odpovídaly vysoké spotřebě pitné vody na obyvatele odpovídající vývoji před rokem 1990. První etapa byla připravena k zahájení na konci osmdesátých let. Politické a hospodářské změny po roce 1990 způsobily, že realizace nové čistírny odpadních vod v Hostíně se stala z celé řady důvodů nereálnou.

Na konci minulého století se stalo účinné čištění odpadních vod jedním z významných témat ochrany životního prostředí v celé Evropě. Pražská aglomerace byla (a je) významným producentem odpadních vod a nedostatečnou účinnost ÚČOV bylo nutné řešit. Při nejasné představě o způsobu financování nové čistírny a změnách probíhajících v komunálním vodním hospodářství byla jediným možným řešením další intenzifikace. Ta proběhla v letech 1994 – 1997. Zvýšila účinnost vodní linky a pomohla zajistit dostatečnou účinnost čistícího procesu pro tehdy platnou legislativu. Jako vícekrát v historii čistírny odpadních vod pro hlavní město Prahu, díky nedostatku finančních prostředků nebyla realizovaná druhá etapa zaměřená na kalové hospodářství. Přitom důsledkem realizované první etapy byla právě zvýšená produkce kalů. Kalové hospodářství se však podařilo postupně intenzifikovat řadou dílčích opatření.

Po roce 1990 byla posouzena celá řada variant umístění čistírny pro hlavní město Prahu mimo Císařský ostrov i na vlastním ostrově. Postupně se ukázalo, že s ohledem na vývoj legislativy a závazky přijaté Českou republikou při vstupu do Evropské unie může odpovídající čištění odpadních vod zajistit jen nová čistírenská kapacita a jediné reálné uzemní řešení je Císařský ostrov. K rozhodnutí pro konečné řešení přispěla i povodeň v roce 2002. Uvolnila prostor tzv. zahrádek a změnou územního plánu byly vytvořeny podmínky pro umístění Nové vodní linky do prostoru, kde je v současné době realizována.

V roce 2004 byla schválena koncepce zpracovaná jako projekt „Celková přestavba a rozšíření ÚČOV Praha na Císařském ostrově". Etapa 0001 – Nová vodní linka zahájená v roce 2015 je základní stavbou tohoto projektu.